Za odměnu nebo za trest?
Povýšení do manažerské pozice je bohužel velmi často považováno za formu odměny pro nejvýkonnějšího člena týmu. Ale je tomu opravdu tak?
Není povýšení spíše za trest?
V řadě případů mám pocit, že je to právě tak. Proč?
Pojďme si to ukázat na určitých paralelách se sportem:
Představme si například fotbalové mužstvo, v jehož řadách je skvělý hráč, který má dlouhodobě nadprůměrné výsledky, ale o trenérské kariéře nejen nepřemýšlel, ale možná pro ni nemá ani potřebné předpoklady a dovednosti. Bohužel majitel mužstva se náhle rozešel s dosavadním trenérem, a tak sáhne po rychlém řešení a nabídne trenérskou pozici tomuto hráči s tím, že je to super příležitost. Kdo jiný by měl být manažerem, než ten nejlepší. Navíc by si měl vážit této důvěry. A protože hráč nemá dost odvahy nabídku odmítnout, neštěstí je na světě.
Dříve výborný hráč je nyní v situaci, na kterou se nejen nepřipravoval, ale ani po ni netoužil. S velkou pravděpodobností se trápí a s ním všichni okolo. Takže trest nejen pro samotného hráče.
Klíčové faktory: Ambice, schopnosti a načasování
Za trest takové povýšení může být i v případě, že hráč má trenérskou ambici, a dokonce se pomalu začal připravovat na další profesní etapu, ale ještě před sebou vidí několik let, kdy se chce věnovat aktivně hráčské kariéře. Potom takové povýšení taky bude za trest, protože přijde příliš brzo.
Jinými slovy povýšení by nemělo být ani za odměnu, ani za trest. Mělo by se jednat o příležitost pro obě strany. Příležitost, která by měla splňovat určité předpoklady a to především na straně člověka, kterého se týká. Jde především o jeho osobnost, jeho ambice a taky načasování.
Mimochodem je dobré se právě podívat i na to, že ne každý špičkový sportovec se stane špičkovým trenérem.
Stejně tak platí, že ne každý špičkový specialista (konzultant, technik, obchodník, …) se stane špičkovým manažerem.
